Sazy sjel Sázavu

Úvodem je třeba poznamenat, že tento článek vzniká už delší dobu po návratu na souš. Je to zapříčiněno jednak nedostatkem času (Rieter Cup a Súľov) a časovou náročností na zpracování fotek a sepsání tohoto článku.
Fotek a zážitků je opravdu hafo, tagže pjekně po pořádku.
Počátek této akce se datuje rok nazpátek, kdy se Karel při sjezdu Lužnice projevil, že další rok jede Sázavu. No a já se svým jménem a sklony k romatičnu, jsem tuto výzvu nemohl neuposlechnout. Slovo dalo slovo, mail střídal mail a ve finále se podařilo uskutečnit. Nakonec jsme jel pouze s Hurvínkem, bo Natálka ochořela.
Natálka s nama aspoň absolvovala začátek naší úžasné cesty, bo jela za rodiči, tak s náma pojechala do Frýdku Místku. Karel vyjížděl z Havířova a my z Frenštátu. Tak jsme sa domluvili, že přistoupíme k zájezdu v Ostravě Kunčicích a dále směr Sázava a dobrodružství už pofrčíme s ostatními na společnou jízdenku.
Dycky když s Hurvím někde cestujeme, je to děsná legrace a dobrodrůžo. Cesta na Sázavu nebyla jiná. No teda asi to byl nejvěčí adrenalinový vítr v peněžence, jaký sme kdy zažili. Začlo to nenápadně, v každé stanici směr Ostrava jsme jaksi nestandardně dluho stáli. Korunu tomu dala rozhodčí, když nám s odzbrojujícím úsměvem sdělila, že je výluka a tak, že se kus cesty svezeme busem. Vzhledem k narůstající sekyře, jsem lehce znejistěl. V Ostravě jsme měli na přestup 20 minut, což mi přišlo při plánování jako dostatečný luxus jak na cigárko tak i na nákup piva.
Natálka nám poradila, ať se poptáme průvodčí, zda na nás vlak v Ostravě počká. Madam pravila, že netuší, ale že kajsik zavolá a tam sa poptá. Nicméně vyjádřila se ve smyslu, že 20 minut rezervy je v ohodě a my bychom mohl trochu toho spoždění nahnat busem. Po chvíli se vrátila a opět s úsměvem nás uklidnila, že pokud bychom přijeli později, bude na nás v Kunčicách vlak čekat.
Natálky jsme pozbyli v Frýdku Místku a frčeli dále osamoceni, nicméne upokojeni vlídnými slovy šikovné zaměstnankyně ČD.
Při pohledu na displej hodinek někde kolem Paskova, bylo jasné, že sekyru jsme nesnížili. Hurvínek poskytl v útěchu hlt pálenky.
Když jsme přistáli na liduprázdném nádraží v Ostravě Kunčicích, nebylo nikde ani vidu ani slechu nejen po nějakých vlacích ani po lidech. Všude jen visely zmatené cedule o odjezdech vlaků. Nicméně nikde nikdo nebyl. Až jsme objevili jakousik bábu zametající vajgly. Tak jsme se jí poptali, zdali nám onen rychlík ujel. A bába nám s úsměvem řekla že ty červené světla na horizontu patří onomu vlaku.
Vybavil se mi v mysli milý obličej té blonďaté krávy z předchozícho vlaku slibující návaznost a čekání vlaků. V mysli se mi odehrávala scéna jako z Terminátora, kdy z té debilní průvodčí cáká krev a odpadávají kusy masa než beztvará krvavá hrouda tiše se sesune k zemi.
Přijel jakýsik vlak a skřípění brzd mě probralo ze sladkého snění.

Cedula nikde, nápis žádný, Pragotrony do Ostravy ještě nedorazily. Volám Karlovi. Ten mě uklidnil, ať nepropadám panice, že jede hned za rychlíkem osobák, kterým to stihnem do Svinova a sejdeme se. V okamžiku, kdy jsme zjistili, že onen zmiňovaný osobák je ten, co na něj tupě koukáme, zavřel dveře a ujel nám před choboty.
Myšlenky na dohonění rychlíku se střídaly s myšlenkami na hromadný bombový masakr všech zaměstnanců Českých drah a dlouhou a bolestivou smrt umučením té milé usměvavé hodné ochotné blonďaté krávy, která nám slíbila, že rychlík počká.
Museli jsme improvizovat. Vyžádali jsme si rozpis měst, příjezdů a odjezdů z důležitých bodů a číslo na taxi. Po rychlé úvaze jsme se rozhodli stíhat rychlík jedoucí z Ostravy do Brna. Největší šanci jsme měli při použití taxislužby. Tak jsme brnkli na taxi. Týpek trochu zbledl, když jsme mu vyjevili náš požadavek být za 12 minut z Kunčic ve Studénce. Šlápl na plynový pedál a konstatoval, že by to mohlo vyjít. Při jeho stylu jízdy jsem zažal být o něco optimističtější. Borec nerespektoval plné čáry, zebry, rychlostní omezení, zákazy, no prostě jel přesně proti předpisům. Za adrenalinový závod si řekl o 8 stovek, my nahodili bágly a utíkali na nádtaží, bo už z dáli jsme tam viděli jakýsik vlak. To, že jsme nevěřili, že je to ten správný, se nám stalo osudným. V okamžiku, kdy nám Karel z okýnka začal mávat a povzbuzovat nás v běhu, zamával i výpravčí.
Super. Osm kil v prdeli a dalšímu vlaku vidíme koncová světla. Nicméně jsme to vzali s humorem. Teda se záchvatem smíchu. Vydali jsme se poptat do dopravní kanceláře, zdali se dostaneme do Brna, bo tam měl Karel hodinu čekat na přípoj do Žďáru nad Sázavou. Madam nás uklidnila, že to nám nehrozí. Prý další vlak směr Brno frčí až za 4 hodiny. Tak jsme se rozhodli jet po vlastní ose. Vtom se přibatolil náš závodní závozník taxislužby a nevinně se poptal, zda si přejeme hodit do Suchdola nad Odrou a zkusit chytit rychlík na druhý pokus. Zdvořile jsme s ohledem na obsahy peněženek odmítli.
Nad hlavou místní tlampač hlásal, že jede zpožděný vlak směr Vyškov. To je směrem na Brno. Tak jsme do něj rychle hupli. Otevřel jsem plechovku piva. Zapili jsme žížeň a hezký start výletu. Proložili jsme to Hurvínkovým archivním destilátem. Když došel průvodčí, který se ukázal konečně jako opravdu hodný a ochotný člověk, prostudoval nám spojení směr Brno a doporučil nejet do Nezamyslic ale rovnou do Vyškova. Tak sme kupili tiket do Brna a jeli směr Vyškov. Konečně byl i čas posnídat a lehce konzumovat ethanol.
Ve Vyškově jsme měli hodinku na spoj do Brna. Tak mě napadlo, že by mohl jet bus, bo Brno je kusek. Vydal jsem se hledat busové nádraží. Zjistil jsem, že jede jakýsik bus asi za 30 minut a s touto veselou zprávou jsme se vracel na nádr za Hurvím. V půli cesty mi volal, bo ukecal nádražní paní ať mu koukne na idos na busy a zjistil to samé, co jsem zjistil já, a hlásil že vleče batůžky směr autobusák.
Na autobusáku jsme dali polední kávičku z automatu a tešili se, že to pjekně stihnebe, neboť, když vše půjde hladce máme 10 minut na přesun a hnedky nám jede onen zmiňovaný vlak do Žďáru.
To bychom nebyli my a na cestách, kdyby šlo vše hladce. Autobus byl totiž vypraven z Rožnova a chytil menší sekyru. Začli jsme zvažovat návrat k vlaku, že bychom jako využili zaplacené jízdenky do Brna a jeli pozdějším spojem. Když jsme to začli balit, dojel bus. Mrkli jsme na sebe a řekli si, že to risknem.
Bohužel autobus moc zpoždění nezkrátil a tak jsme měli na přesun něco kolem 4-5 minut, což je dosti hraniční. No vystřelili jsme z autobusu jako střely a hnali na vlakáč. Doběhli jsme na nádr a bylo nám divné, že nám z vlaku nikdo nemává. Pan průvodčí nás ujistil, že jsme ve správném vlaku. Jen co se za náma zavřely dveře, vlak se rozjel.
Zadýchaní a zlití potem jsme se jali procházet vlak a hledat Karlíka a zbytek výpravy. Leč ve vlaku nejenže nebylo mnoho lidu, ale naši taky ne. Volal jsme Karlovi a ten mi sdělil, že chytli jakýsik jiný zpožděný vlak a že jedou směr Žďár nad Sázavou a že mají asi 30 minut náskok, ale že se tam určitě potkáme, bo musíme počkat na přípoj do Sázavy u Žďáru. Tak jsme dosedli, otevřeli butelku a vybalili svačinky. U pana průvodčího jsme zakoupili lístek a začli se těšit na setkání. Hurvín provedl kontrolní součet a zjistili jsme, že debilní lživé kecy průvodčí ve vlaku z Frenu a následný stíhací závod nás vyšel na 1 400 ká čé. Což nám přišlo jako celkem slušná suma a tak jsme si dali po panáku.
Dojeli jsme do Žďáru a dostihli zbytek vodácké výpravy. Ti se divili nejen tomu, že jsme je konečně dostihli, ale taky, že jsme dojeli tak brzo. Ale to je rychle přešlo a začli si znás dělat prdel, že jsme magnáti, jezdit si na Sázavu taxíkem.
Čekání na přípoj jsme se rozhodli strávit u točeného piva, což nám s Hurvínkem udělalo moc dobře. Nabyli jsme dojmu, že trampoty s cestováním skončily tímto příjemným setkáním. Houby houby zlatá rybko.
Hupli jsme do vlaku jedoucího ze Žďáru nad Sázavou do Sázavy u Žďáru. Po příjezdu na místo nám bylo chvíli divné, že řeku není nikde vidět a ani tušit. Karel naše obavy rychle rozptýlil sdělením, že jsme v blbém městě a že mosíme jet z5. Naštěstí to jelo asi za 20 minut, takže byl čas na čurpauzu i na cigárko. A tak jsme šupajdili vlakem zpátky a my s Hurvínem jsme si libovali, že nejsme jediní členové výpravy, kteří neumí cestovat a že máme konečně Karlovi čím argumentovat až zase bude rýpat ohledně vození se taxíky.
Ve Žďáru byl čas než jel rychlík a tak jsme si stihli dokoupit pivča na žízeň a na cestu.
Rychlík ze Žďáru do Světlé nad Sázavou byl príma, bo obsahoval kuřácký vagón a bylo v něm kromě popelníků i volno. Popíjeli jsme picvko, já vypaloval zobák, kochali jsme se krajinou, seznamovali se se spolucestujícími a tak nám cesta celkem hezky a rychle utekla.
Ve Světlé jsme měli přesednout na Posázavský pacifik, což se nám velice zamlouvalo, neboť jsme si slibovali od cesty tímto populárním spojem nevšední a romantické zážitky.
Naše nadšení zchladila průvodčí a davy lidí na nádraží, kteří nám sdělili, že není jisté zda a kdy vlak pojede, bo je jakásik porucha na trati. Naštěstí v nádražním bufetu meli flaškového Bernarda, který byl zvolen jako náplast na zklamání a tlumič vášní nasraných čekajících.
Vláček nakonec dojel a dokonce se vyjádřil, že nás i sveze.
Cesta byla supr. Přisednuvší spolucestující nám krmili uši nezvyklými historkami, které asi lecjaký průvodce těmito místy nemohl znáti.
Ve finále jsme po 9. večerní dorazili na místo a po procházce ku kempu jsme se ubytovali a mohli jít na pivo.
A bo cesta je to nejveselejší a zná její podrobnosti málo lidí, tak dále už jen obrazem a stručně.

lodiček jsme měli habakuk


hlady jsme rozhodně netrpěli


skutečně jsme měli hafo lodí, a todle nejsou všecky


občas jsme si připadali jako Burlaci na Volze...


... ale jenom občas


totok je jen půlka


tradici jsme neporušili azadáci si na konci zazpívali


před prijetím mezi vodáky bylo nutno okusit Neptunův nektar


a pak se nechat pasovat do stavu vodáckého