Jak bylo v Řecku

Zahraniční geografická exkurze Gymnázia ve Frenštátě p. R. Řecko 2006

Po mnoha dnech očekávání a příprav konečně nastal pro účastníky zahraniční geografické exkurze Řecko 2006 tolik očekávaný den odjezdu – pátek 22. září. léta páně 2006. Po dopoledni, které studenti strávili ještě v lavicích učeben a jejich doprovod dospělý doprovod a dozor prací, nadešla čtvrtá hodina a před školou se začaly srocovat první hloučky nedočkavých cestovatelů doprovázených rodiči a příbuznými.

O hodinu později jsme již ujížděli luxusním a klimatizovaným autobusem značky Bova, vybaveným minibarem, záchodkem a dvěma televizemi, kterým mimochodem dovezli fotbalisté nejlepšího fotbalového klubu české Gambrinus ligy (FC Baník Ostrava) titul ze své mistrovské sezony 2002/2003 z libereckého stadionu.

Krátce po startu naší mise za poznáním se nám představil, pro většinu dobře známý průvodce z minulých exkurzí a majitel cestovní kanceláře, pan Mirek Wisnar, zvaný též Emil. Ten nás v průběhu exkurze zasypával nesčetným množstvím informací a bombardoval naše mnohdy zahlcené a zpomalené mozkové buňky zajímavostmi o místech, jimiž jsme projížděli.

Poté, co byly zlikvidovány zásoby babiččiných bábovek a maminčiných řízků následovala hudební a pěvecká produkce studentů, která je znavila natolik, že jsme cestou po pohodlné rakouské dálnici spokojeně usnuli. Otázkou je, zdali je zmohl více zpěv nebo litry vypitých domácích destilátů.

Hned ráno nás očekával jeden z nejmenších států světa – San Marino. Z historického centra města jsme se vydali po strmých a klikatých uličkách, osázených obchůdky, krámky s levným alkoholem, cetkami a kopiemi zbraní a stánky s upomínkovými předměty a pomalu jsme stoupali ke třem pevnostem, jež se majestátně tyčily nad tímto starým městem.

Pohled do okolí byl vcelku príma a dojem spolu s dohledem kazil pouze lehký opar. V San Marinu všichni dostali možnost utratit dle libosti první eura, nebo navštívit jeden ze tří hradů. Kromě skupinky vědění chtivých žáků VIII.A se ostatní vydali vychutnávat atmosféru starobylého města, která na nás dýchala ze všech koutů.

Po třech hodinách strávených ve státě San Marino jsme již spěchali do italské Ancony na trajekt, který nás měl přepravit až do řeckého Patrasu. Cestovali jsme se společností SUPERFAST a zde je třeba zdůraznit, že trajekt opravdu plul seč mu šroub stačil! Nedá mi, abych se nezmínil o luxusu, se kterým jsme se na lodi setkali. Někteří si vychutnávali bazén s mořskou vodouna desáté palubě, jiní se zase opalovali na připravených lehátkách či vyzkoušeli vybrané pochoutky připravené lodním kuchařem. Večer, zatímco my jsme si vychutnávali studené belgické pivo, studentíci se pak v hojném počtu sešli na diskotéce a užívali večera, pozdního večera, noci a vlastně i rána.
Ráno na palubě trajektu bylo skutečně kouzelné. Jednak se uklidnil vítr, který nám celou noc nakukoval do spacáků, ale vyšlo sluníčko a pohled na ty nesčetné ostrovy a ostrůvky po obou stranách lodi byl vskutku lepší než Dobré ráno či Snídaně s Novou. Mnohem lepší snídaní byl kalíšek Jamesona a cigárko na zadní palubě s výhledem na tu nádheru.

Do Patrasu jsme dorazili až po dvaadvaceti hodinách plavby 24. září krátce po jedenácté hodině dopoledne místního času, neboť v průběhu plavby se nám díky změně časového pásma zkrátil den na 23 hodin a plavba z 22 na 21. Tady lodní deník končí a na nás čekala pevnina.

Po vylodění jsme vyjeli do řecké Olympie, zasvěcené samotnému Diovi. Tady se zrodily olympijské hry. Při pohledu na stadion mnozí neodolali a oběhli si kolečko na úplně prvním olympijském závodišti v dějinách lidstva, kde o přízeň diváků bojovali antičtí atleti již v roce 776 před našim letopočtem. Mimo první kontakt s troskami, které nás pak pronásledovaly po celý zbytek exkurze, jsme také měli možnost seznámit se s organizací cestovního ruchu na řecký způsob. Nejenže je všude zapovězeno průvodcování bez patřičné řecké licence, přičemž členství v EU je jen formální papír, ale z klidu a rozjímání nad antickou historií nás neustále vytrhovalo pískání místních průvodců a strážců trosek. Ti pískáním vyháněli turisty ze zakázaných míst, ale také je tím zvedali, když svá znavená těla složili na okamžik k odpočinku a nedopatřením si sedli na šutr, který nebyl jen tak obyčejným kusme skály nýbrž starověkou ruinou. A to jim vůbec nevadilo, že sami na ruinách sedí a v poklidu ze stínů olivovníků buzerovali nebohé turisty. Po sportovním výkonu následovala prohlídka archeologického muzea přímo v Olympii.

Poté nás čekaly krušné chvíle strávené v autobuse, kdy jsme se serpentinami v peloponéských kopcích proplétali do místa našeho ubytování na břehu Egejského moře. Nádherná panorámata mnohým kalil fakt, že cesty byly úzké, útesy vysoké a vzduch v autobuse vydýchán. Nucenou přestávku na dýchání jsem využil k lepšímu vychutnání si krás přírody než jen zpoza skla autobusu. Navečer jsme dorazili do kempu, kde jsme byli ubytováni následující tři noci, a tak jsme mohli v klidu vybalit všechny své zásoby a pohodlně se zabydlet.

Další den byl na programu Epidaurus, Korynt a bájné Mykény.V Epidauru to mnohým nedalo a museli si vyzkoušet na vlastní kůži atmosféru a akustiku antického amfiteátru. Jejich produkci však poněkud nepochopili jiní turisté, kteří patrně nerozumí českému folklóru a hitovky jako Sojka a Čížeček je nedokázaly nadchnout. Tito lidé zřejmě nevěnovali dostatečnou pozornost při výkladu o podstatě antických divadel. Ta spočívala v jejich zasazení do pěkného prostředí a tak, když se divák nudil, mohl se kochat pohledem vůkol. A dlužno podotknout, že zde se bylo na co koukat! Všechny zaujaly práce na rekonstrukci Asklepiova chrámu a zejména pracovní morálka přítomných dělníků a jimi užité metody rekonstrukce vedly k sázkám, za kolik století se ji podaří chrám zrekonstruovat při předvedeném pracovním tempu. Koryntský průplav v nás zanechal mocné dojmy nad tím, co vše dokáže člověk udělat, když si chce zkrátit cestu. Marně jsme na mostě vyhlíželi nějakou větší lodičku, abychom si způsobili zážitek. Museli jsme se spokojit pouze s malou plachetničkou a jedním člunem. Čekání si mnozí krátili vrháním rozličných předmětů na dno průplavu. Bungee dumping se již taky neprovozoval. Není ostatně divu, v Řecku již bylo po turistické sezóně. Trosky starobylého Koryntu působily poněkud zachovaleji než Olympie a Epidaurus. A taky těch šutrů se všude kolem válelo mnohem a mnohem více. Nicméně v nastalém parnu neměl nikdo moc náladu kochat se památkami a zajímat se o antickou historii a Emilův výklad. Prioritou se staly bitvy o stín a co nejrychlejší přesun do klimatizovaného autobusu a zde na chlazené pivo. Přičemž jsme se drželi zásady, že čím dříve tohle skončí, tím dříve se budeme moci koupat v mořu.

Do Mykénjsme vstoupili slavnou Lví bránou. Kromě ní celý komplex nesl známky působení zubu času. Kdosi jizlivě podotkl, že Mykény nápadně připomínají rodný dům Jana Žižky z Trocnova, kde jsou k vidění také jen základy. Klesající morálku a chuť pokračovat strmým kopcem až na vrchol mykénské pevnosti zachránil Emil. Zcela nenápadným vchodem nás zavedl do podzemí, kde se údajně nacházela studna. Po kamenných schodech jsme v naprosté tmě sestoupali do nízké hrubě otesané jeskyně. Cesta ve tmě a vlhku do nitra skály byla pro mnohé nezapomenutelným zážitkem. Zde jsem byl nucen uznat, že přestože se jedná o trosky hradu starého přes 3 500 let jsou Mykény mnohem zachovalejší než mnohé naše a to podstatně mladší hrady. Ale i v okolí mykénského hradu jsme objevili zajímavá místa. Když pominu obligátní Lví bránu, tak to rozhodně byly hrobky,především Atreova pokladnice v níž Schliemann objevil pověstnou Agamemnonovu zlatou masku.

Odpoledne jsme chvíli volna využili k ochutnávce Egejského moře, jeho slanosti a teploty. Zde musím připomenout, že jako správní turisté jsme se nechali dovézti k pláži naším úžasným klimatizovaným autobusem až k pláži vzdálené celých 100 metrů od našich luxusních bungalovů, což místní domorodci nemohli pochopit. Večer jsme věnovali průzkumu a ochutnávce subtropických plodin na všudypřítomných pomerančových hájích a přilehlých vinicích. Odvážlivci okusili opuncie.

Po večeru stráveném opět v campu Xeni v Tolu jsme dopoledne strávili dílem u moře a dílem pobíháním po obchůdcích a sháněním darů pro rodiče a příbuzné. Toto volnější dopoledne jsme si mohli užít jen díky tomu, že se nám podařilo přesvědčit Emila, že jet 200 km do Sparty, kde není k vidění až na pár šutrů téměř nic, je poměrně zbytečné. Vyčerpání po marné honičce za nejlevnější Metaxou jsme spláchli v moři. Studentíci strávili trochu času koupáním se v Egejském moři, pokusem o stavbu hradu z písku a doplňováním zásob jak potravinových tak tekutých.

Odpolednejsme si prohlédli přístavní město Nauplio a jeho nedobytnou pevnost, k níž vedlo 1800 schodů. Ta byla pokořena jen několika vytrvalci, kterým byl odměnou nádherný výhled s možností prohlédnout si celou pevnost, jež byla vybudována křižáckými vojsky. My jsme po dalším maratónu po obchodech zakotvili v kavárničce a vychutnali si výbornou řeckou kávu. Řecká káva je úplně normální turecká káva jen se to jinak jmenuje. Po tomto osvěžení jsme se rozhodli dát si před řeckým večerem, který nám slíbili v campu, nějaký typický řecký předkrm. Jeden by nevěřil, jakou práci to dá, najít v řeckém městě zařízení, kde by dělali gyros. No nakonec se podařilo.

Den jsme zakončili stylově na řeckém večeru při výborném jídle, tradiční řecké hudbě a tanci. Vděční Řekové na naši počest z vděčnosti a za 15€ na hlavu aj sviňu zabili, ovoce a zeleninu schystali, studenty vodou a dospělé vínem napájeli, vtipné i vážné taneční a hudební kousky si připravili. Na oplátku zájezdníci z českých zemí Řekům předvedli i něco z našeho tanečního umění. Zejména tanec kolem tyče byl v podání Čechů o něco lepší. Věřím, že to byl pro ně velký zážitek.

Po protančené a prohýřené noci na nás čekaly Atény – hlavní město Řecka. Zde jsme navštívili slavnou Akropoli, někdejší náboženské středisko, které se pyšně tyčí na příkré skále nad Athénami do výšky 156 metrů. Nevynechali jsme ani starověkou Agoru, centrum antických i dnešních Athén. I když pojem agora znamená tržiště, v žádném případě to ani dnes, natož v dobách největší slávy nebylo jen obchodní centrum. Stály zde administrativní budovy, chrámy i soudy. Tady se nakupovalo a prodávalo, ale zároveň se dělala politika, pomlouvala vláda i lidé. Cestou ke královskému paláci jsme potkali demonstranty, kterí za něco demonstrovali. Dodnes nevím proč a zač. U paláce jsme stihli i výměnu stráží, která mnohým významně zaplnila paměťové karty fotoaparátů. Navštívili jsme také stadión, kde se konaly první novodobé olympijské hry. Nemohli jsme si nechat ujít Národní muzeum s takovými skvosty, jakým je například zlatá Agememnonova maska. Zde se musím zmínit, že v kavárně před muzeem podávali výtečné frapé.

Ubytováni jsme byli na dvě noci ve studentské ubytovně, kde nerudný recepční nemohl strávit neustálé porušování místních předpisů a nesmyslných nařízení, jako že se na pokojíčcích nesmí jíst a v celé budově ani vařit. No my jsme na rohu ulice objevili příjemné bistro, kde jsme se oddávali gyrosu, pivu a televiznímu fotbalu. Po návratu nás přivítal stěžující si recepční, že prý je všude hluk a všude se vaří a jí. Uklidnili jsme ho a studentům vysvětlili, že když budou vařit a jíst na pokoji, je třeba se zamknout, aby je dědek nenachytal.

Následujícího dne přišla na řadu věštírna v Delfách i s pověstným pupkem světa (hloupí Řekové netuší, že ten pravý pupek světa je u nás) a památník bitvy u Marathonu. V Delfách se místní hlídač trosek zle obořil na Emila, že nemůže v Řecku provádět turisti místní licenci nemajíc. Tak mu Emil vysvětlil, že jsme Česi a jako takoví taky členy Evropské unie a, že jestli o tom nic neví, ať zajede do Bruselu a počte si mezinárodní smlouvy a úmluvy a přestane nás otravovat. V Marathonu toho moc k vidění nebylo, za zmínku stojí pouze stadión, odkud startoval maratónský běh na OH v roce 2004. Chtěli jsme se podívat i na uměle vytvořený veslařský kanál u nějž na jednom ze stožárů vlála jediná vlajka. Česká. Nicméně strážní byli neoblomní neústupní a nepodplatitelní (nezabraly eura ani české pivo). Den jsme zakončili návštěvou novodobého olympijského komplexu. Nás chlapy asi nejvíce zaujal futuristický fotbalový stadion, který byl specielně pro naši exkurzi na pár chvil "zpřístupněn". S pocitem, že nás v kapse hřeje pár stébel ukořistěného olympijského "pažitu", jsme se vydali nazpět do naší ubikace za naším milým a všemi oblíbeným recepčním. Hospůdka na růžku a její zásoby gyrosu postačily pro všechny a tudíž se toho večera na ubikaci tolik nevařilo.

Předposlední zářijový den jsme mířili k úpatí bájné hory Olymp. Na cestě k tomuto vrcholu jsme zastavili u Thermopyl. Zde jsme si prohlédli místo, kde se postavilo tisíc řeckých reků na odpor milionové armádě perských dobyvatelů. Odvaha tisíce vyvolených i zrada jednoho z nich se všem honila hlavou do chvíle než uviděli skalní kláštery Meteora. Z 24 původních jsou dnes zpřístupněny veřejnosti pouze čtyři. A tak jsme vyrazili rovnou do toho největšího zvaného Megalo Meteora. Atmosféra starobylého místa určeného pouze pro vyvolenou skupinu mnichů, kteří bedlivě střežili a opisovali pradávné knihy na nás dýchala ze všech koutů. Kostnice, sazemi zanesená černá kuchyně či kadidlem vonící kaple – vše vypadalo tak, jako by je někdo před chvíli opustil. Pohled kolem dokola na skalní vrcholky osázené kláštery byl uchvacující. Mnozí se bavili prohlížením si ostatních a hodnocením toho, jak to komu sluší či nikoliv v erárním oblečku. Muži totiž nesmí chodit po klášteře tak, aby jim byly vidět kolena. Stejné nařízení platí i pro ženy a ty navíc nesmějí mít kalhoty. A tak kdo nesplnil podmínky dostal zapůjčeny tepláky, které připomínaly tepláky muklů a ženy nafasovaly různobarevné dlouhé sukně. Dlouhou debatu jsme vedli tké o tom, do kteréhože kláštera stoupal James Bond. Ve finále jsme na to nepřišli. Stejně tak jako na to jak se ona bondovka jmenovala, ani kdo onoho Bonda tehdy hrál.

Cestou jsme se zastavili v supermarketu, kde jsme si zakoupili nezbytné energetické potraviny a nápoje k výstupu na Olymp a neturisté zakoupili alkohol a všichni importovali domů kvalitní a levný olivový olej. Nicméně i zde mě čekalo příjemné zjištění, že řecké pivo stojící v plechu dvanáctka mezi 0,8-0,9€ za půllitrovou plechovku, je poměrně pitelné, přestože kvalitou piva česká nemůže dohonit.

Na nás ale již čekal Olymp, místo bohů, teda spíš úpatí Olympu, konkrétně kemp Poseidon. Zde se většina studentů připravovala na plánovaný výstup na horu bohů. Dalšího dne v šest hodin ráno vyjel autobus s těmi nejodvážnějšími vstříc Olympu. Ostatní zůstali na pláži a užívali dalšího dne lenošení.

Cestou nás olympský národní park obdařil spoustou nádherných pohledů výhledý a panorámat. Pravda začátek nám mnoho optimismu nepřidal, neboť po zdolání prvních několika výškových metrů jsme viděli umřít koně, který jinak sloužil jako dopravní prostředek pro movitější a méně pohyblivé turisty. Kůň se prostě svalil z kopce a už nevstal. A ani nehlesnul. Přesto někteří tvrdí, že neumřel. Vrchol Olympu se podařilo dobýt patnáctičlené skupině studentů spolu s pěti členy dospělého doprovodu krátce po poledni. Pravda, některé jsme museli nechat již v základním táboře ve výšce 2 100 m.n.m. a menší skupinku i těsně pod vrcholem ve výšce 2 886 m.n.m., neboť závěr výstupu vyžadoval nejen fyzickou zdatnost ale i psychickou odolnost a drobné horolezecké zkušenosti a v neposlední řadě i kus odvahy. Odměnou za námahu spojenou s výstupem od moře až do nadmořské výšky 2 918 metrů byl nejen pocit uspokojení nad úspěšným zdoláním vrcholu ale i nádherný rozhled a pocit splněného snu několika účastníků. Navzdory všem radám uvedeným v průvodcích a mapách, kde nedoporučují či nepředpokládají, že by se Olymp dal vyjít a sejít v jednom dni, se nám to podařilo za 10 hodin a 36 minut.

Po návratu vyčerpaných, ale zato šťastných účastníků úspěšné expedice Mytikas 2006 nebylo moc času vyprávět o zážitcích z nadmořské výšky téměř 3 000 metrů, a tak jsme vše probrali až při cestě autobusem, který nás vezl do Maďarska.

Po nocování v autokaru a průtazích na makedonsko-srbské hranici jsme 1.10. po poledni dorazili do Budapešti, kde jsme svá unavená těla a zchromlé údy zregenerovali v Széchényihotermálních lázních. Ačkoli se nikomu z příjemně teplé vody nechtělo, v deset hodin večer jsme již ujížděli vstříc svým domovům, pohodlným postelím a dobrým nedělním obědům. Ke gymnáziu – místu, kde naše pouť před pár dny začala, jsme dorazili v pět hodin ráno – unavení a hladoví, ale plní nových zážitků.

Získané zážitky bylo také zapotřebí ihned probrat v přilehlém nonstopu.

A tím se celé naše jedenáctidenní putování za krásami olympijského a antického Řecka symbolicky uzavřelo. Zůstanou už jen vzpomínky, ať už na čerstvé pomeranče trhané přímo ze stromu, nebo na hromady antických šutrů, výhled z Olympu, litry vypité slivovice, kila snědeného gyrosu a mnoho dalších...

Fotky zde jsou pouze ilustrační, zmenšené a v mizerné kvalitě s ohledem na šetření místa na serveru. Fotky z Olympu jsou v o něco lepší kvalitě vidět ZDE.

Ještě jednou chci na tomto místě poděkovat všem za podporu. Nejvíce tatínkovi. A taky chci moc poděkovat Renému, že mi umožnil přestat o Olympu jen snít!

DÍKY!!!!!!!!!

A omlouvám se všem, že mi to tak dlouho trvalo, než jsem to zveřejnil! Někdy platí, že kdo si počká, ten si počká