Tatry

Jelikož jsme si při posledním výletě na Slovensko zakoupili dálniční známku (slovenskou), kterou jsme při cestě na Súľov nevyužli, rozhodli jsme se, že o následujícím víkendu se na Slovensko vrátíme, abychom si užili nejen oné známky, ale i počasí a krás slovenské krajiny.
Volba cíle výletu byla celkem jasná, jednoduchá a rychlá. Rozhodli jsme se pro návštěvu Vysokých Tater. A tak bo sme tam všeci už dluho nebyli, tak jsme se v sobotu 14. 7. 2007 (to datum si mosim pamatovat, až zase budu pátrat, kdy sem byl v Tatrách naposledy), v 6 ráno vydali směr Tatry. S tatou jsme ráno hopli natankovat plnou nádrž, vyzvedli sme bratra Invalidu a přez Makov se vydali na Slovensko. Nápad vzít ssebou bratra Invalidu se ve finále ukázal jako naprosto jedinečný. Nejenže byla věčí sranda, ale on hlavně vzal do auta takovou tu šikovnou modrobílou ceduličku, co fasujou kriplové. Tento výtečný vynález nás nejen opravňoval k parkování na místech vyhražených invalidům, která jsou obvykle blíže cíli (například vstupním dveřím do Tesca), ale v celých Tatrách díky této úžasné vymoženosti lze parkovat zdadáčo a pošetřit tak 160 slovenských barevných korunek na všeckych parkovištích. A to (pravda i díky Kidově výřečnosti) i na těch, kde není sleva pro invalidy inzerována. To že jsme měli cedulku vyvážilo fakt, že jsme neměli mapu.
Po cestě jsme se stavili v Žilině v Tescu nakoupit svačinku a absolvovat ranní kávu, která mnohým ve spojení s lehčí dávkou nikotinu žádoucím způsobem povzbudila střevní peristaltiku, za čož jsme pochopitelně oněmi barevnými penízky taky řádně zaplatili (ono kdyby nás kafe za 40 kaček nepopohnalo, asi bych se byl lehce nahněval). Za Žilinou jsme udělali krátkou zastávečku k nafocení starého Strečna a poté frčeli směr Tatry. Dojeli jsme na Štrbské pleso, kde jsme (zadarmo) nechali vozidlo. Eště než jsme vystoupili, stačil se na nás obořit dajaký slovenský prodavač tretek, že mu stojíme před stánkem. Tak jsme mu ukázali ceduličku za čelním sklem, bratr Invalida mu pohrozil berlí, ale nakonec jsme o půl metru couvli, abychom nezačínali náš výlet hned zestartu mezinárodním incidentem. Jen doufám, že se ten slovenský "ujo podnikateľ" trochu zastyděl, když nás viděl vystupovat z vozu. Bratr se vysoukal a ozbrojil francouzskou holí, tatík zapnul ortézu na kotníku a já po pátečním tenisu se zraněným kotníkem kulhal za nima.
Ze Štrbského plesa jsme si udělali okružní procházku směr Popradské pleso a přez Cintorín druhou stranou zpátky. Pak jsme hopli do Tatranské Lomnice kouknout na štíty (Lomnický a Gerlachovský) přičež po cestě jsme mohli otírat slzy dojetí a smutku při pohledu na následky větrné smršti, která Tatry citelně zpustošila.
Cestou zpátky do naší republiky jsme zaskočili do Popradu, aby mohl otec zavzpomínat na dobu, kdy tam bránil vlast a v té době jsem někdy vzniknul a přišel na svět. Po cestě jsme v motorestu dali výtečnou držkovou polívku a chvíli jukli na telku, jak sloveny mydlí Fed Cup. Pro návrat domů zvolili starší členové expedice přechod na konečné na Bílé, takže jsme trochu i zakufrovali, nicméně v 10 večer jsme byli doma.
Z celého výletu mám asi 250 fotek, ale ty by se sem všecky nevešly, tak přidávám jen malý výběr.

staré Strečno


první pohled na Tatry




jelikož se kosodřevina blbě pašuje, tak ji máme aspoň na fotce


hory hrály všema barvami


slunce v mezerách mezi mraky malovalo pjekňoučké scenérie


vodopád nad Popradským plesem (bohužel jen zoomem, bo přístup jest uzavřen)


ryba v Popradském plese


barvy jak víno


motýlek


Lomničák se schovával za mraky (parchant jeden nefotogenická)


katastrofa jak z amerického béčkového filmu


Tatry jako na dlani


poslední pohled na Tatry